kultura

Zámek Jezeří

2008-05-01T07:04:00.000-07:00

Původně středověký hrad, vystavěný pány ze Rvenic roku 1365, byl Mikulášem Hochhauserem z Hochhausu v polovině 16. století upraven na renesanční zámek. Po bitvě na Bílé hoře byl konfiskován
V roce 1623 ho koupil rod Lobkowiczů. Bohužel po požáru v roce 1649 byl ve velice špatném stavu a proto musel projít celkovou rekonstkukcí. Tak se ze středověkého hradu stal barokní zámeček. Svoji nynější podobu však získal až po druhém požáru v roce 1713. Nová zámecká budova byla postavena ve stylu vrcholného baroka na půdorysu písmene „H“. Ze zámeckých interiérů vynikají prostory „piana nobile“, jídelny, malého a velkého salónu a především velkého oválného sálu, který byl roku 1802 upraven na zámecké divadlo. V této době byl zámek významným kulturním a společenským centrem, navštěvovaným známými osobnostmi tehdejšího kulturního života (Johann Wolfgang Goethe a Ludwig van Beethoven).
Součástí areálu bylo unikátní arboretum (dolní zámecký park) s mnoha druhy exotických dřevin, které však bylo z části zničeno z důvodu povrchové těžby hnědého uhlí.

Buchlovice

2008-04-07T07:41:00.000-07:00

Barokní zámek postavený na způsob italské vily na přelomu 17. a 18. století představuje ojediněle řešený architektonický komplex dvou samostatně stojících půlkruhových budov s čestnými dvory, hlavního dolního zámku a horního hospodářského stavení zvaného Flóra. Tato honosná stavba byla vybudována patrně podle plánů architekta Domenica Martinelliho. Po jeho odchodu do Říma roku 1705 byla stavba zřejmě dokončena moravským architektem Mořicem Grimmem.
Bohatá štuková výzdoba zámeckých prostor s kamenickými prvky byla provedena Baltazarem Fontanou. Na sklonku 19. století a počátkem 20. století byl zámek citlivě upraven architektem D. Feyem na reprezentační sídlo diplomata rakousko-uherského mocnářství Leopolda Berchtolda.
Zámek i park byl obohacen sochařskou výzdobou a dalšími architektonickými prvky. Původní barokní zahrada italského terasovitého charakteru byla počátkem 19. století rozšířena o rozsáhlý anglický park s početnými výsadbami domácích a cizokrajných dřevin, které v současnosti představují jednu z nejvýznamnějších dendrologických sbírek v českých zemích.
V závěru parku stojí pavilon fuchsií, jejichž sbírka je chloubou buchlovického zámeckého zahradnicví.

Kunštát

2008-03-17T09:58:00.000-07:00

Kunštát
Původně středověký hrad získal svoji současnou podobu přestavbami v polovině 16. století a dále v letech 1678–1680. První písemná zmínka o hradu na místě dnešního kunštátského zámku pochází z roku 1280, avšak unikátní objev nádvorního průčelí původního pozdně románského hradního paláce dokládá založení hradu již v 1. polovině 13. století. Jeho stavebníkem byl Kuno, po němž sídlo i městečko založené v podhradí získalo své pojmenování.
Páni z Kunštátu drželi panství do roku 1521, z nichž nejslavnější člen rodu, český panovník Jiří z Kunštátu a Poděbrad, vlastnil Kunštát v letech 1427–1464. Posledními šlechtickými držiteli zámku byli v letech 1901-1945 hrabata Coudenhove-Honrichsové.
Jednotlivé přestavby zcela nesetřely předchozí umělecké slohy. Proto lze dnes velice dobře sledovat stavební dějiny tohoto šlechtického sídla od doby pozdně románské po klasicismus. Hodnotný komplex zámeckých budov je obklopen parkem, zařízeným v 17. století a ve století následujícím rozšířeným na celé zámecké návrší.

Javorník - Jánský vrch

2008-03-16T05:35:00.000-07:00

Javorník - Jánský vrch
Zámek nad městem Javorníkem patří k nejzachovalejším objektům tohoto druhu v moravském Slezsku. Na jeho místě stával gotický hrad, o němž pochází první zmínka z roku 1307. Někdy v druhé polovině 14.století jej získali vratislavští biskupové a na zlomu 15. a 16.století přestavěli v renesanční zámek. Ten pak drželi až do roku 1945. Přestavbu dokončil biskup Jan Thurzo, a vytvořil si zde druhou rezidenci. Na jeho knížecím dvoře pobývali četní učenci té doby, mezi nimi patrně i Mikuláš Koperník.
Za uměnímilovného biskupa hraběte Gottharda F. Schaffgotsche se zámek stal střediskem hudební kultury. Od roku 1769 tu působil slavný skladatel Karel Ditters z Dittersdorfu, který na Janském vrchu vytvořil utvořil proslulou zámeckou kapelu.
Poslední zbytky starých hradních opevnění byly odstraněny za biskupa Kristiána Hohenlohe-Bartensteina (1796-1817) a objekt získal dnešní podobu.

Bučovice

2008-03-10T03:21:00.000-07:00

Bučovice
Stavebníkem "perly Moravy" byl poslední příslušník starobylého rodu, pan Jan Šembera z Boskovic. Zámek je vystavěn na uměle upraveném území vymezeném zdí s nárožními bastiony, obklopeném původně vodním příkopem. Toto "opevnění" se z větší části dochovalo spolu s torzem předzámčí, se zámkem a s okrasnou zahradou, upravenou podle ideálního projektu v letech 1961 až 1962. Vznik šlechtického obydlí a jeho výzdoby ohraničují zhruba roky 1575 až 1584. Koncepci architektury a její výzdoby vypracoval Jacopo Strada, činný na císařských dvorech ve Vídni a v Praze. Jeho představy uskutečnili umělci převážně italského původu nebo v Itálii vyškolení.
Kromě architektury se bučovický zámek honosí umělecky náročně vyzdobenými interiéry se štukovými a malovanými ornamenty, symboly, postavami a výjevy ze starověkých dějin a z antické mytologie. Nástropní malby v Zaječím sále znázorňují "obrácený svět", v němž zvířata jednají jako lidé. Nástěnné malby v zámecké kapli, dokončené roku 1637, zobrazují výjevy ze života P.Marie a Ježíše Krista. Na nádvoří upoutává pozornost sousoší s figurou Baccha ve vrcholu, jež původně tvořilo střed kašny z roku 1635.
Po smrti Jana Šembery roku 1597 připadl zámek jeho dceři Kateřině, provdané za Maximiliána z Lichtenštejna. Tak se Lichtenštejnové stali pány na Bučovicích. Ty pak přestaly být sídelním místem a do zámku byla umístěna ústřední hospodářská správa.

Velké Losiny

2008-03-03T08:52:00.000-08:00

Velké Losiny
Pravděpodobně v průběhu 14.století vznikla vodní tvrz, která stála v místech dnešního zámku.
Původně zeměpanský majetek se dostal koncem 15. století do držení významného šlechtického rodu pánů ze Žerotína. Bohatý Jan ze Žerotína nechal v 80. letech 16. století vybudovat renesanční zámek s arkádami, jehož dominantu tvoří osmiboká věž. Úrovní architektonického řešení náleží zámek mezi sta vební perly moravské renesance. Koncem 17.století bylo vybudováno dvoupodlažní křídlo, které z jižní strany uzavřelo nádvoří zámku. V 80.letech 17.století probíhaly i v místnostech zámku inkviziční procesy, při kterých bylo na hořící hranice posláno mnoho nevinných obětí. Období působení inkvizitora Bobliga z Edelstadtu se stalo nejtragičtejší kapitolou historie severní Moravy. V roce 1802 prodali zadlužení Žerotínové velkolosinské panství Lichtenštejnům, kteří až do roku 1945 užívali zámek jako příležitostné letní sídlo.
Interiéry nesou pečeť doby od renesance až po klasicismus. Opravdovým klenotem mezi zámeckými interiéry je rytířský sál s renesančním kasetovým stropem. K vybavení místnosti patří majolíková kamna z roku 1589, renesanční příborník a na stěnách visí vzácné kožené tapety. V dalších místnostech je mimo jiné vystavena sbírka tapisérií ze 17.století a sbírka zbraní. Zámecká kaple má pozoruhodnou freskovou výzdobu od významného malíře moravského baroka Jana Kryštofa Handkeho. Hluboký zážitek nabízí prohlídka zámecké galerie s obrazy nejvýznamnějších evropských malířských škol. Na místě barokní zahrady, jejíž torzo sochařské výzdoby se dochovalo, byl od počátku 19.století vytvářen krajinářský park, který se z části zachoval dodnes.

Veveří

2008-02-26T11:43:00.000-08:00

Veveří
Jeden z nejrozsáhlejších a bohužel v současné době také i nejvíce zanedbaných hradních areálů u nás vznikal postupně během téměř osmisetleté historie. Původně zřejmě malý lovecký hrádek či pouze dvorec moravských markrabat je v pramenech poprvé připomínán roku 1213.
Veveří jako opravdový kamenný hrad vzniká pravděpodobně až na popud krále Přemysla Otakara II. nedlouho po polovině 13. století. Mimo jiné jako místo královského dohledu nad osídlováním území vzhůru proti toku řeky Svratky. Král tu tehdy také věznil a i popravoval své význačné politické odpůrce. Velmi výrazně byl hrad - v podstatě do dnešního rozsahu – rozšířen po polovině století 14. za vlády moravského markraběte Jana Jindřicha (mladšího bratra císaře Karla IV.), který z Veveří učinil jedno ze svých hlavních sídel.
V letech 1942 – 1945 bylo Veveří říšskou brannou mocí zabaveno pro potřeby jednotek SS. Tento fakt je dodnes půdou pro mnoho tajemných a temných legend a báchorek.
Po válce je Veveří nakrátko opět zpřístupněno veřejnosti, ale na počátku 50.let je rozsáhlý hradní areál velmi necitlivě adaptován pro potřeby Lesnického učiliště, internátu a závodní školy práce. Po roce 1972 vzniká megalomanský projekt přestavby Veveří na mezinárodní studentské a kongresové centrum. Ze stavby byla naštěstí realizována jen první etapa, a to statické zabezpečení za pomocí rozsáhlých betonových injektáží, mikropilotáží a nástřiků. I ta ovšem hrad a jeho historickou a uměleckou hodnotu těžce poškodila. Po roce 1989 byly nedokončené práce opuštěny a hrad ponechán ve velmi zoufalém stavu.
Po neúspěšných pokusech o pronájem hradního areálu ke komerčnímu využití dnes probíhají rozsáhlé přípravy na celkovou rekonstrukci a znovu zpřístupnění této význačné kulturní památky.

Rod Kinských

2008-02-03T12:50:00.001-08:00

Stopy šlechtického rodu Kinských najdeme na řadě míst v České republice. Tak v hlavním městě je palác Kinských na Staroměstském náměstí, ale také v Nerudově ulici, v Hybernské ulici, je tu zahrada a letohrádek Kinských; dominantu města Chlumec nad Cidlinou tvoří zámek Karlova koruna, postavený hrabětem F. F. Kinským, zámek Kinských se nachází ve Valašském Meziříčí, v držení rodu byla či opět je řada dalších zámků a jiných objektů. Existuje také chov koní Kinských s pozoruhodnou historií, předváděný na slavnostech a národních přehlídkách koní Kinských.
„Bůh, čest, vlast“Toto rodové heslo si Kinští předávají z generace na generaci. V jejich znaku jsou tři stříbrné vlčí zuby na červeném štítu. Rod Kinských patří ke starým českým šlechtickým rodům s kořeny někde na počátku 13. století, v době vlády českého krále Přemysla Otakara I. Původním sídlem předků Kinských byla vesnická tvrz Vchynice u Lovosic, od níž pochází jméno rodu Vchynští či Vychynští, které se postupně přeměnilo na Kinští. Během staletí se mnozí příslušníci rodu stali významnými představiteli ve službách Českého království, dobře spravovali a rozšiřovali svůj majetek a z vladyků povýšili postupně na rytíře, hrabata a posléze knížata. Rod se početně značně rozšířil a časem vznikly dvě hlavní a několik vedlejších větví.

Svatý Jan Neopmucký

2008-01-28T10:30:00.000-08:00

Svatý Jan Neopmucký
Stříbrný náhrobek v ochozu naproti Vlašimské kapli (sv. Erharda a Otýlie, sv. Jana Nepomuckého) patří k nejhonosnějším ve Svatovítské katedrále na Pražském hradě. Podle návrhu J. E. Fischera z Erlachu a modelu A. Corradiniho jej nad hrobem sv. Jana Nepomuckého zhotovil vídeñský zlatník Josef Würth v letech 1733–1736. Světec klečí nahoře na víku rakve, již drží dva andělé, andílek ukazuje relikvii jeho jazyka. Stříbrné vázy a alegorie Síly, Moudrosti, Mlčenlivosti a Spravedlnosti provedl pražský zlatník Josef Seitz (1746). Baldachýn nesený anděly věnovala Marie Terezie (1771).
Na toto místo v katedrále však nebylo Janovo tělo pohřbeno hned po mučednické smrti 20. března 1393. Bylo nalezeno pravděpodobně necelý měsíc po vhození do Vltavy, v záhybu řeky na mělčině, a vzhledem k neklidné situaci dočasně pohřbeno v blízkosti v kostele sv. Kříže Většího. Až asi v roce 1396 tělo přenesli do hrobu v ochozu rozestavěné katedrály. Hrob byl uzavřen mramorovým kamenem, na němž bylo vyryto Janovo jméno.
Jan z Pomuku se narodil pravděpodobně mezi lety 1340–1350 v Pomuku v jihozápadních Čechách, trhové vsi nedaleko stejnojmenného cisterciáckého kláštera, jejíž jméno se již tehdy pro rozlišení uvádělo jako ne-Pomuk; po zničení kláštera husity zůstal jen Nepomuk.

Přemyslovci vs Slavníkovci

2008-01-25T12:38:00.000-08:00

Vedoucí postavení Přemyslovců v Čechách již uznávaly všechny ostatní menší kmeny na území bývalých keltských Bójů (odtud název země Bohemia), ale Slavníkovci se stále považovali za nezávislý, svrchovaný rod. Navíc se přikláněli k Polsku, s nímž Boleslav prohrál válku. A tak nakonec Boleslav řešil situaci násilím, dokonce porušením daného slova, a celý rod Slavníkovců byl pobit. Naživu zůstali jen tři jeho příslušníci, mezi nimi Vojtěch. Ten v době, kdy se odehrávala krutá likvidace jeho rodu, byl již v Římě. Byl na něj činěn nátlak, aby se vrátil do Prahy na biskupský stolec, ale nakonec dostal svolení odejít jako misionář do některé pohanské země. Z Říma odešel asi v polovině roku 996. Odebral se do Mohuče a potom do Polska. Tam vyvíjel čilou náboženskou činnost. Chtěl pak jít hlásat evangelium mezi Ljutice, ale bylo mu doporučeno, aby šel mezi Prusy. Na hranicích mezi Polskem a Pruskem byl však jedním z pohraničních vojáků zabit. Jeho tělo hodili do vody, ale bylo vyplaveno na polský břeh a nalezeno. Hlavu našel pocestný, od něhož byla vykoupena. Boleslav Chrabrý uložil Vojtěchovy ostatky s velkou slávou ve Hnězdně.
Vojtěch dal život za víru Kristovu a stal se vzorem celému západnímu křesťanstvu, neboť uskutečnil nejvyšší ideály – dokonalé mnišství a mučednictví. V Čechách je sv. Vojtěch méně znám a uctíván nežli ostatní čeští světci – více jej uctívají v Polsku, na Slovensku, v Itálii, v Maďarsku. Jeho život, naplněný láskou k Bohu a k bližnímu, však proniká staletími...
V roce 1997, v den tisícího výročí zavraždění sv. Vojtěcha, bylo na Pražském hradě obnoveno zasvěcení katedrály sv. Vítovi, Václavovi a Vojtěchovi.

Hrob sv. Vojtěcha

2008-01-07T07:37:00.001-08:00

Hrob sv. Vojtěcha najdeme ve střední lodi Svatovítské katedrály. Je to místo nepatrně vystupující nad úroveň podlahy, ohraničené bronzovým lemem s nápisem. Ostatky tohoto mučedníka uložil Boleslav Chrabrý po jeho smrti v roce 997 v polském Hnězdně. Český kníže Břetislav je pak roku 1039 převezl do Prahy a uložil je právě v tom kostele, který Vojtěch roku 994 naposledy opustil. V roce 1396 byly ostatky sv. Vojtěcha přeneseny do nově vybudované hrobky v hlavní lodi rozestavěné Svatovítské katedrály. Po dostavění chóru byla totiž v roce 1392 zahájena výstavba transeptu a trojlodí. Po požáru v roce 1541 stojící části trojlodí zanikly, ale hrob sv. Vojtěcha zůstal zachován. Nad tímto hrobem byla v 16. století zbudována renesanční kaple podle projektu U. Aostallise. Při dostavbě katedrály v 19. století byla hrobka otevřena, prozkoumána a kaple zbořena. Po dostavění chrámu zde měl být vybudován oltář, který by místo připomínal, ale k tomu už nedošlo. V roce 1996 bylo zjištěno, že hrobka se dochovala v podstatě ve stavu z roku 1396; byly odstraněny jen všechny nadzemní části, další zamýšlené úpravy se pak neuskutečnily. Hrob, v němž spočívaly ostatky sv. Vojtěcha více než 500 let, byl důstojně opraven a opatřen nápisem. Ostatky však byly uloženy v původní gotické části katedrály vpravo, v kapli sv. Erharda a Otýlie, nazývané také Vlašimská.

Václav na Hradě

2008-01-04T12:53:00.000-08:00

Nejčastějším námětem uměleckých památek na Pražském hradě je kníže Václav, patron a ochránce české země. Hradní průvodkyně Jana Janoušková jich napočítala celkem 33 - jsou to hlavně ty, které můžeme vidět při procházce Hradem. Nejvíce obrazů, soch a dalších děl zobrazujících sv. Václava najdeme ve Svatovítské katedrále - třiadvacet. K nejkrásnějším patří gotická socha světce na římse nad hlavním oltářem ve Svatováclavské kapli Svatovítské katedrály, s mistrovskou značkou rodu Parléřů, zhotovená pravděpodobně kolem roku 1373. Kníže Václav se narodil pravděpodobně v roce 907 nebo 908. V té době vládl ještě jeho strýc Spytihněv, který však neměl mužské potomky a tak Václavově výchově jako jeho nástupci musela být věnována velká pozornost. Jeho bratr Boleslav se narodil mezi lety 915–921. Velký vliv na Václavovu a pak i Boleslavovu výchovu měla babička Ludmila, která bratry dala učit slovanskému jazyku, Písmu a liturgii a vzdělávala je rovněž ve smyslu křesťanských ctností. Václav byl však vychováván také jako budoucí panovník v nezbytných dovednostech. Jeho příprava na vládu vyvrcholila obřadem postřižin – prvního stříhání vlasů – který se odehrál v roce 915 v kostele Panny Marie na Pražském hradě za účasti biskupa. Tímto obřadem byl snad mladý Václav představen jako nástupce svého otce, knížete Vratislava.

Potomci Ludmily a Bořivoje

2007-12-19T08:41:00.001-08:00

Ve šťastném manželství Ludmily a Bořivoje se narodili tři synové a tři dcery. Po smrti Bořivoje (asi roku 889) vládl jejich syn Spytihněv a pak Vratislav. Kněžna Ludmila však velice bedlivě sledovala vývoj událostí a podle potřeby do něj zasahovala. Po smrti knížete Vratislava (roku 921) čeští velmožové rozhodli, že za nezletilého Václava bude vládnout jeho matka Drahomíra a babičce Ludmile svěřili Václava i Boleslava na vychování; tím Ludmila získala i určitý podíl na vládě. Mezi Ludmilou a její snachou Drahomírou však vznikl rozpor – Ludmila zdůrazňovala spojenectví českého křesťanského státu s křesťanskou říší německou, Drahomíra se přikláněla ke spojenectví s pohanskými Lutici. Ludmila musela odejít z Prahy na Tetín. Avšak Drahomíra, aby si skutečně zajistila svou vládu, nechala jedenašedesátiletou Ludmilu 16. září roku 921 zavraždit. Vikinští rádci Drahomíry Tuna a Gomon ji uškrtili provazem nebo jejím vlastním závojem. Avšak politické rozpory tím neskončily a pokračovaly i za vlády knížete Václava. Po své smrti žila dál Ludmila jako světice a mučednice v legendách. Její vnuk, kníže Václav, nechal její ostatky v roce 925 přenést z Tetína do Prahy, kde byly uloženy v bazilice sv. Jiří. O svatořečení tehdy rozhodovala hlavně vůle knížete, souhlas arcibiskupa a zbožná úcta lidu. Ke křesťanským ctnostem pak přistupovaly i divy a zázraky. Z Ludmilina hrobu už na Tetíně prý vycházela líbezná vůně, nemocní se tam uzdravovali, a její tělo i roucho byly nalezeny neporušené...

Zákoutí Pražského hradu

2007-12-18T09:03:00.000-08:00

Zákoutí Pražského hradu
V bazilice sv. Jiří na její jižní straně, oddělena mramorovým zábradlím, se nachází kaple sv. Ludmily. Její stavba byla zahájena ve 13. století. Uprostřed stojí náhrobek kněžny, sestavený z různě starých částí. Horní deska, na níž spočívá postava světice, spolu s postranními deskami s drobnými reliéfy svatých, pochází ze 14. století. Ostatky kněžny Ludmily však v bazilice nalezly své místo již v roce 925, ale byly uloženy pravděpodobně na jiném místě.
Její život a skutky zachycují legendy a některé zprávy. Z nich se dovídáme, že se narodila asi roku 860 a byla dcerou Slavibora, knížete země srbské (Horní Lužice), jež tehdy sousedila s Čechami. Jako velice mladičká byla roku 874 provdána za přemyslovského knížete Čechů Bořivoje. Oba byli ještě pohané, ale Bořivoj asi roku 882–874 přijal křest od moravského arcibiskupa Metoděje, který krátce na to pokřtil i Ludmilu, z níž se stala velice horlivá a vroucí křesťanka. Bořivoj také přenesl sídlo přemyslovských knížat z Levého Hradce na pražské hradiště, kde nechal postavit první kostel, zasvěcený Panně Marii. Od té doby byl rozrůstající se Pražský hrad sídlem českých panovníků a je jím dodnes.

Pověsti kolem Karlova Mostu

2007-12-10T06:07:00.000-08:00

Karlův most opřádá i řada pozoruhodných pověstí. Jedna z legend vypráví o době, kdy český král Václav IV. nechal z mostu svrhnout svatého Jana Nepomuckého. Ještě téže noci se údajně zřítil mostní oblouk přesně v místech, kde byl mrtvý světec vhozen do vln. Podle pověsti upělo na Karlově mostě prokletí a snahy o opravy byly marné. Co se podařilo do večera postavit, druhý den ráno našli v troskách. Až se přihlásil stavitel, který předtím pobýval v cizině. Dal se s chutí do díla a navečer měl pořádný kus opraven. Nechtěl ponechat nic náhodě, a proto se rozhodl hlídat celou noc. Jakmile odbila půlnoc, ozvala se rána a vše, co opravil, se zřítilo do vody. Před vyděšeným mužem se zjevil ďábel, který úlisně navrhl: „Dílo dokončíš, když mi dáš toho, kdo první přejde po opraveném mostě.“ Stavitel váhal, ale nakonec souhlasil. Domníval se, že čerta ošidí. A hned druhý den si přinesl klec s kohoutem, jehož zamýšlel vypustit na opravený most. Stavební práce postupovaly už bez potíží a zakrátko byl most zase v pořádku...
Ale pekelník se ošálit nenechal! Proměnil se v zedníka a stavitelově těhotné manželce přinesl smyšlený vzkaz, že je s jejím mužem zle. Žena se vyděsila, vběhla na most – a přešla jako první! Po slavnosti, na níž všichni stavitele velebili, následovalo kruté vystřízlivění: jeho paní porodila mrtvé dítě a sama zemřela... Duše neviňátka se od té doby vznášela nad mostem a nenalézala klidu. A lidé tu prý slýchávali prapodivné kýchnutí. Netušili však, že zakleté nemluvně marně čeká na správnou odpověď: „Pozdrav pánbůh!“ Teprve po mnoha letech šel po mostě prostý venkovan a jak byl zvyklý na vsi, po kýchnutí pronesl kýženou větu. A duše nenarozeného děcka byla konečně vysvobozena.

Karlův most II

2007-12-04T06:53:00.000-08:00

Karlův most II
Nedéle stojící sochou na Karlově mostě je svatý Jan Nepomucký, dílo sochaře Jana Brokofa ze 17. století. Tyčí se na pravé straně mostu (směrem od Staroměstské mostecké věže) mezi devátým a desátým pilířem. Volnou předlohou působivé bronzové plastiky byl terakotový model vídeňského sochaře M. Rauchmüllera, podle níž Brokof zhotovil pro Matyáše Bohumíra Wunschwitze první dřevěnou sochu. Brokofovo dílo roku 1683 odlili do bronzu, osadili na Karlův most a na podstavec umístili reliéfy s výjevy ze světcova života. Zlatě vyhlazená místa na nich nesou stopy dotyků nesčetných návštěvníků, kteří skálopevně věří, že nosí štěstí.
Chceme-li se s minulostí slavné památky i její uměleckou výzdobou seznámit důkladněji, neměli bychom opominout návštěvu Muzea Karlova mostu, nově otevřeného k 650. výročí v sálech někdejšího špitálu řádu křižovníků s červenou hvězdou (a zčásti i v podzemních prostorách kostela sv. Františka), v blízkosti Staroměstské mostecké věže. Expozice poutavě přibližuje vznik a výstavbu Karlova mostu i jeho předchůdců (včetně modelů a dobových vyobrazení), ale také práci ve středověké stavební huti nebo kult sv. Jana Nepomuckého. Z vystavených uměleckých děl vyniká Puchnerův oltář z 15. století.

Karlův most I

2007-11-14T11:31:00.000-08:00

Karlův most I
K nejkrásnějším a nejslavnějším památkám Prahy bezesporu patří Karlův most, po staletí obdivovaný básníky, spisovateli i výtvarnými umělci. Základní kámen byl položen dne 9. července roku 1357 – v letošním roce tedy uplynulo právě 650. let od jeho vzniku. Karlův most míval v minulosti nejspíše dva starší předchůdce: zřejmě již na počátku 10. století zde stával dřevěný most, který byl v letech 1158–1172 nahrazen kamenným, jenž se nazýval Juditin podle moudré královny, manželky Vladislava II. Měřil 514 metrů na délku, asi šest metrů na šířku a řeku překračoval jedenadvaceti oblouky. Za povodně v roce 1342 však utrpěl natolik, že místo oprav bylo přikročeno k výstavbě nového, velkolepějšího kamenného mostu o šestnácti obloucích (délka 515,8 metru, šířka 9,5 metru), jenž doposud nese jméno svého slavného zakladatele: českého krále a římského císaře Karla IV. Stavbu Karlova mostu vedl slavný architekt Petr Parléř.
Stará pražská anekdota říká, že český venkovan se od Pražana pozná podle toho, že díky svatojánským poutím zná přesný počet soch na mostě (tj. třicet). To však již neplatí! Díla sochařských mistrů tu nyní svorně obdivují nejen obyvatelé českého hlavního města a lidé žijící mimo Prahu, ale i četní návštěvníci ze zahraničí.

Pražské Jezlátko III

2007-11-08T12:00:00.000-08:00

Pražské Jezulátko III
Originál voskové, asi pětačtyřicet centimetrů vysoké sošky Pražského Jezulátka je vystaven na bočním, bohatě zdobeném oltáři z roku 1776 na pravé straně chrámu Panny Marie Vítězné. Ježíšek s korunkou stojí v prosklené skřínce se stříbrným pozlaceným soklem, pravou ručku zdvihá k požehnání a v levé drží zlacené jablko s křížem. Oblečení se pravidelně mění několikrát do roka (například o adventu Jezulátko mívá fialové šatičky, o Vánocích bílé) a převlékání dosud zůstává obřadem. Do bohatého šatníku, jenž obsahuje mnohé unikáty, lze nahlédnout v Muzeu Jezulátka, zpřístupněném zde od roku 1997. Vystaveny jsou nejen zdobené šaty, pláštíky a košilky, ale i sakrální předměty, věnované kostelu během 17. a 18. století. K nejvzácnějším exponátům patří sametové šatičky se zlatou výšivkou zhotovené císařovnou Marií Terezií v roce 1754. Jezulátko také vlastní efektní orientální oblečení z Číny, kolekci oděvů z Filipín či soubor šatiček ze Spojených států amerických.
Jezulátko převlékají řádové sestry. Nejdříve se obléká jednoduchá bílá košilka, pak rocheta, zdobené šaty a nakonec pláštík.

Pražské Jezulátko II

2007-11-05T07:19:00.000-08:00

Pražské Jezulátko II
Jakmile Jezulátko začalo být opět uctíváno, bylo mu znovu přičítáno mnoho nevysvětlitelných zázraků a uzdravení. Například když v roce 1648 přepadli Prahu Švédové, klášter karmelitánů nečekaně ušetřili a dokonce ho sami ochraňovali! Na „svatém území“ Jezulátka prý byli ošetřováni všichni ranění bez ohledu na to, ke které ze stran patřili...
Díky bohatým darům a úctě prokazované Pražskému Jezulátku mohli karmelitáni kostel zvelebit a počínali si dobře až do zrušení kláštera v roce 1784. Kostel se pak dostal pod duchovní správu maltézských rytířů a sošku Ježíška opatrovaly sestry z řádu anglických panen.
Teprve v devadesátých letech 20. století se karmelitáni do Prahy na Malou Stranu vrátili a o kostel Panny Marie Vítězné pečují doposud. V budoucnosti plánují zpřístupnit velký prohlídkový okruh, jenž by měl zahrnovat Muzeum Pražského Jezulátka, historickou expozici o poutním místě, věž s vyhlídkou a historickými krovy, adorační kapli, výstavu o misii karmelitánů v Africe a kryptu s bizarními mumiemi.

Pražské Jezulátko

2007-11-01T11:22:00.000-07:00

Milostná soška Pražského Jezulátka, podle níž bývá lidově označován i celý kostel Panny Marie Vítězné na Malé Straně, patří k největším pokladům i turistickým magnetům hlavního města České republiky. Půvabná vosková figurka Ježíška pochází ze Španělska, odkud ji do Čech přivezla šlechtična Marie Manrique de Lara, provdaná za Vratislava z Pernštejna. Sošku podle staré rodinné tradice věnovala dceři Polyxeně z Lobkovic, která ji pak v roce 1628 svěřila pražským karmelitánům (jelikož neměla ženského potomka, jenž by ji zdědil).
Převor nejprve umístil Jezulátko v oratoři v klausuře a řeholníci se k němu modlili za pokoru i hmotnou pomoc klášteru, jenž v té době živořil. Od chvíle, kdy voskový Ježíšek překročil práh kláštera, vskutku nastaly změny k lepšímu a karmelitánům dokonce pomohl i sám císař Ferdinand II. Když ale za třicetileté války soška zmizela, klášter počalo stíhat jedno neštěstí za druhým. Řeholníci museli uprchnout, vedlo se jim zle a až v roce 1638 se do vydrancovaného kostela mohli vrátit. Tehdy jeden z nich – zbožný páter Cyril – začal usilovně pátrat po ztraceném Jezulátku. Když ho přece jen našel, bylo špinavé a napůl rozbité. Tu zaslechl tichý hlas: „Smilujte se nade mnou a já se smiluji nad vámi! Čím více mne budete ctít, tím víc vám budu žehnat!“ Cyril ihned podnikl nezbytné kroky k nápravě a za přispění bohatého vojenského komisaře, který dal z vosku zhotovit ztracené ručičky, sošku opravil.

Pražský orloj III

2007-10-30T09:39:00.000-07:00

Pražský orloj III
Figura Smrtky byla na orloji pravděpodobně jako první – a rozhodně dřív než tolik oblíbené postavy apoštolů! Bývala však asi menší a především mívala pohyblivou dolní čelist, kterou „klapala“. Současná Smrtka už to ale nedokáže: pouze třímá přesýpací hodiny a zvoní – s pevnou čelistí už totiž hýbat nemůže!
O původním kostlivci existuje i další pozoruhodná pověst, jejímž důležitým prvkem je právě její „klapající součást“. Nad orlojem v minulosti byla žalářní kobka, v níž čekaly na ortel provinilí šlechtici. Jednou sem byl uvržen mladý rytíř, odsouzený k smrti. Malým okénkem vyhlížel ven právě ve chvíli, kdy začaly odbíjet hodiny a orloj se dal do pohybu. Náhle do pootevřených dásní kostlivce vletěl popletený vrabčák, čelisti Smrtky prudce sklaply – a uvěznily ho!
Za hodinu se však hrůzná past naštěstí otevřela, osvobozený ptáček vylétl na svobodu a zoufalému rytíři v kobce tím náhle dodal naděje... A stal se zázrak: ještě téhož dne bylo jeho provinění znovu zváženo, spor se jako zázrakem šťastně urovnal a mladý vězeň dostal milost.
Zcela jiná pražská legenda o orloji se už týká skutečné historické události: popravy sedmadvaceti českých pánů na Staroměstském náměstí dne 21. června 1621. Každý rok ve výroční den, kdy se tato neblahá exekuce uskutečnila, se vracejí popravení do míst, kde kdysi stálo lešení. Chvíli stojí v tichém rozjímání, a poté odcházejí k průčelí Staroměstské radnice. Pokud jde orloj správně, prý se českému národu povede dobře. Běda však, opozdí-li se hodiny či některá z figur! Podle jiné verze prý sedmadvacet pánů kontroluje chod orloje na Nový rok.

Orloj II

2007-10-25T08:39:00.000-07:00

Orloj II
Nejoblíbenější součást orloje tvoří sochy dvanácti apoštolů, defilující v okéncích pod stříškou vždy v každou celou hodinu. Každý z nich svírá svůj atribut: svatý Petr klíč, Matěj sekeru, Jan kalich, Ondřej i Filip kříž, Jakub valchu, Pavel knihu, Tomáš kopí, Šimon pilu, Tadeáš desky, Bartoloměj kůži a Barnabáš svitek. Při válečném požáru Staroměstské radnice v květnu 1945 byly zničeny dřívější postavy, zhotovené E. Veselým (zatímco ještě starší, zčásti zachované originální figury z raně barokního období jsou nyní uloženy v Muzeu hlavního města Prahy jako vzácný exponát). Dřevěné kolorované sošky, které na orloji spatříme v současnosti, vytvořil v roce 1948 nadaný český sochař a řezbář Vojtěch Sucharda. Při prohlídce historických sálů Staroměstské radnice se návštěvníkům v rámci expozice naskýtá i velmi netradiční pohled na orloj: z odvrácené strany – přes skleněnou přepážku do komůrky s dvanácti apoštoly.
Za pozornost ale stojí i další, vnější pohyblivé figury, znázorňující smrt, lakomce, Turka, marnivce a kohoutka. Strašidelnému kostlivci byla odpradávna připisována čarovná i věštecká moc. Podle legendy prý vždy, když se Smrtka pokazí, přicházejí zlé časy. Nepříznivou sudbu údajně může zvrátit pouze nevinný hoch, narozený právě na Nový rok. Není to však nikterak jednoduché: když je opravený orloj uveden opět do pohybu, chlapec musí o půlnoci přeběhnout od Týnského chrámu ke Staroměstské radnici. Dokáže-li být u orloje včas – ještě před posledním úderem hodin – odvrátí neštěstí od celé země.

Pražský orloj I

2007-10-22T07:56:00.000-07:00

Pražský orloj I
Nádherný orloj, umístěný ve věži Staroměstské radnice, je bez nadsázky nejvyhledávanější turistickou atrakcí staré Prahy. Tuto pozoruhodnou uměleckou i technickou památku vytvořil kolem roku 1410 hodinář Mikuláš z Kadaně ve spolupráci s astronomem Janem Šindelem, univerzitním učencem–astronomem. Legendární mistr Jan (Hanuš) Růže, dříve pokládaný za autora Staroměstského orloje, sice také existoval (a toto hodinářské veledílo kolem roku 1490 opravil a zdokonalil), avšak nebyl jeho původcem. Přitom právě k němu se vztahuje jedna z nejznámějších pražských legend, podle níž prý krutí radní nechali geniálního tvůrce oslepit, aby nemohl unikátní věžní hodiny sestrojit nikde jinde. Nevidomý se pak nechal naposledy odvést ke svému dílu, popaměti vložil ruce do soukolí a stroj záměrně porouchal.... Jelikož se však obdobná pověst dodnes vypravuje i u mnoha jiných orlojů po celé Evropě, není vyloučeno, že se tento děsivý příběh ve skutečnosti vůbec nestal a je pouhou pohádkou.

Kratochvíle

2007-10-06T04:47:00.000-07:00

Kratochvíle
Na místě dnešního letohrádku bývala původně tvrz Leptáč, kterou v roce 1569 obdržel darem za věrné služby rožmberský regent Jakub Krčín od Viléma z Rožmberka. Ten však přestavěl tvrz a vymaloval ji loveckými výjevy. Vilém z Rožmberka pověřil již osvědčeného rožmberského stavitele Baltazara Maggiho z Arogna vybudováním renesančního loveckého letohrádku. Stavba započala roku 1583 vbíjením dubových a olšových kůlů do bahnitého terénu a byla ukončena výmalbou vily v roce 1590. Vznikla tak ojedinělá renesanční manýristická stavba, sestávající z vily typu italského casina, obklopené vodním příkopem a uzavřené obdélnou zahradou se vstupním traktem a obvodovou zdí prostoupenou izolovanými domky. Fasády budov byly zdobeny bohatou výmalbou. Zcela mimořádné kvality je štuková a malířská výzdoba interiérů vily, vycházející z loveckých motivů a výjevů z římských dějin. Ojedinělým počinem bylo i zřízení rozsáhlé obory v těsné blízkosti letohrádku, obehnané plotem v délce 22 km.

Hrad Krakovec

2007-10-03T07:13:00.000-07:00

Hrad Krakovec
Z pouhých trosek hradu je patrné, že téměř tři čtvrtiny plochy zaujímal palác se třemi obytnými křídly - tvar podkovy - seskupenými kolem uzavřeného nádvoří, které mělo tvar téměř pravidelného obdélníků.
Věž byla stejně vysoká jako obytná křídla paláce a při pohledu z nádvoří tvořila homogenní součást celku. Rozvrh místnosti v suterénu a v přízemí byl alespoň v zachovaném jižním a západním křídlem stejný.
V prvním patře byly reprezentační místnosti hradu, velký sál a hradní kaple. Sál s krbem a čtyřmi čtvercovými okny byl plochostropý a zaujímal skoro celé západní křídlo. Z architektonických detailů jsou patrné stejně velké místnosti, zaklenuté křížovými žebrovými klenbami.
Typická pro architekturu václavské dvorní huti byla hradní kaple v rohovém prostoru i jižního křídla v I. patře. Torzo arkýřového presbyteria je obrácené k východu a spočívá na vysokém hranolovém pilíři.
Hrad Krakovec není jen romantická zřícenina, množstvím dochovaných gotických architektonických prvků, nekonvenčním provedením hradní arkýřové kaple, postavením půlválcové věže a dalšími detaily vypovídá o původním rozsahu i architektonické koncepci hradu a přesvědčivě dokládá, že Krakovec je torzo unikátní hradní architektury.