Karlův most I

Karlův most I
K nejkrásnějším a nejslavnějším památkám Prahy bezesporu patří Karlův most, po staletí obdivovaný básníky, spisovateli i výtvarnými umělci. Základní kámen byl položen dne 9. července roku 1357 – v letošním roce tedy uplynulo právě 650. let od jeho vzniku. Karlův most míval v minulosti nejspíše dva starší předchůdce: zřejmě již na počátku 10. století zde stával dřevěný most, který byl v letech 1158–1172 nahrazen kamenným, jenž se nazýval Juditin podle moudré královny, manželky Vladislava II. Měřil 514 metrů na délku, asi šest metrů na šířku a řeku překračoval jedenadvaceti oblouky. Za povodně v roce 1342 však utrpěl natolik, že místo oprav bylo přikročeno k výstavbě nového, velkolepějšího kamenného mostu o šestnácti obloucích (délka 515,8 metru, šířka 9,5 metru), jenž doposud nese jméno svého slavného zakladatele: českého krále a římského císaře Karla IV. Stavbu Karlova mostu vedl slavný architekt Petr Parléř.
Stará pražská anekdota říká, že český venkovan se od Pražana pozná podle toho, že díky svatojánským poutím zná přesný počet soch na mostě (tj. třicet). To však již neplatí! Díla sochařských mistrů tu nyní svorně obdivují nejen obyvatelé českého hlavního města a lidé žijící mimo Prahu, ale i četní návštěvníci ze zahraničí.

Pražské Jezlátko III

Pražské Jezulátko III
Originál voskové, asi pětačtyřicet centimetrů vysoké sošky Pražského Jezulátka je vystaven na bočním, bohatě zdobeném oltáři z roku 1776 na pravé straně chrámu Panny Marie Vítězné. Ježíšek s korunkou stojí v prosklené skřínce se stříbrným pozlaceným soklem, pravou ručku zdvihá k požehnání a v levé drží zlacené jablko s křížem. Oblečení se pravidelně mění několikrát do roka (například o adventu Jezulátko mívá fialové šatičky, o Vánocích bílé) a převlékání dosud zůstává obřadem. Do bohatého šatníku, jenž obsahuje mnohé unikáty, lze nahlédnout v Muzeu Jezulátka, zpřístupněném zde od roku 1997. Vystaveny jsou nejen zdobené šaty, pláštíky a košilky, ale i sakrální předměty, věnované kostelu během 17. a 18. století. K nejvzácnějším exponátům patří sametové šatičky se zlatou výšivkou zhotovené císařovnou Marií Terezií v roce 1754. Jezulátko také vlastní efektní orientální oblečení z Číny, kolekci oděvů z Filipín či soubor šatiček ze Spojených států amerických.
Jezulátko převlékají řádové sestry. Nejdříve se obléká jednoduchá bílá košilka, pak rocheta, zdobené šaty a nakonec pláštík.

Pražské Jezulátko II

Pražské Jezulátko II
Jakmile Jezulátko začalo být opět uctíváno, bylo mu znovu přičítáno mnoho nevysvětlitelných zázraků a uzdravení. Například když v roce 1648 přepadli Prahu Švédové, klášter karmelitánů nečekaně ušetřili a dokonce ho sami ochraňovali! Na „svatém území“ Jezulátka prý byli ošetřováni všichni ranění bez ohledu na to, ke které ze stran patřili...
Díky bohatým darům a úctě prokazované Pražskému Jezulátku mohli karmelitáni kostel zvelebit a počínali si dobře až do zrušení kláštera v roce 1784. Kostel se pak dostal pod duchovní správu maltézských rytířů a sošku Ježíška opatrovaly sestry z řádu anglických panen.
Teprve v devadesátých letech 20. století se karmelitáni do Prahy na Malou Stranu vrátili a o kostel Panny Marie Vítězné pečují doposud. V budoucnosti plánují zpřístupnit velký prohlídkový okruh, jenž by měl zahrnovat Muzeum Pražského Jezulátka, historickou expozici o poutním místě, věž s vyhlídkou a historickými krovy, adorační kapli, výstavu o misii karmelitánů v Africe a kryptu s bizarními mumiemi.

Pražské Jezulátko

Milostná soška Pražského Jezulátka, podle níž bývá lidově označován i celý kostel Panny Marie Vítězné na Malé Straně, patří k největším pokladům i turistickým magnetům hlavního města České republiky. Půvabná vosková figurka Ježíška pochází ze Španělska, odkud ji do Čech přivezla šlechtična Marie Manrique de Lara, provdaná za Vratislava z Pernštejna. Sošku podle staré rodinné tradice věnovala dceři Polyxeně z Lobkovic, která ji pak v roce 1628 svěřila pražským karmelitánům (jelikož neměla ženského potomka, jenž by ji zdědil).
Převor nejprve umístil Jezulátko v oratoři v klausuře a řeholníci se k němu modlili za pokoru i hmotnou pomoc klášteru, jenž v té době živořil. Od chvíle, kdy voskový Ježíšek překročil práh kláštera, vskutku nastaly změny k lepšímu a karmelitánům dokonce pomohl i sám císař Ferdinand II. Když ale za třicetileté války soška zmizela, klášter počalo stíhat jedno neštěstí za druhým. Řeholníci museli uprchnout, vedlo se jim zle a až v roce 1638 se do vydrancovaného kostela mohli vrátit. Tehdy jeden z nich – zbožný páter Cyril – začal usilovně pátrat po ztraceném Jezulátku. Když ho přece jen našel, bylo špinavé a napůl rozbité. Tu zaslechl tichý hlas: „Smilujte se nade mnou a já se smiluji nad vámi! Čím více mne budete ctít, tím víc vám budu žehnat!“ Cyril ihned podnikl nezbytné kroky k nápravě a za přispění bohatého vojenského komisaře, který dal z vosku zhotovit ztracené ručičky, sošku opravil.