Monday, October 30, 2006

Královská zahrada I

Královská zahrada...
Kromě nádherně upravené zeleně se tento klenot mezi hradními zahradami může pochlubit řadou architektonických památek. Nejkrásnější stavbou je nepochybně Letohrádek královny Anny, vybudovaný v letech 1538-1563 pro manželku Ferdinanda I. - Annu Jagellonskou. Autorem originální střechy ve tvaru obráceného lodního kýlu byl Bonifác Wohlmut. V přízemí bývaly obytné místnosti a v patře taneční sál, galerie a ochoz. Královna Anna se bohužel dokončení stavby nedočkala, neboť zemřela v roce 1547 po porodu svého 15. dítěte.
Později doznal Letohrádek řadu změn. Císař Rudolf II. Habsburský nechal v patře zřídit astronomickou pozorovatelnu, kterou rád navštěvoval, stejně jako Tycho de Brahe nebo Johannes Kepler. Shodou okolností byla pozorovatelna také místem, kde Rudolf II. krátce po ztrátě královského titulu zemřel (1612). Ještě několikrát byl pak renesanční Letohrádek přestavěn a dnes je celý prostor upraven jako výstavní sál.
Za vlády Rudolfa II. byla také rozšířena plocha celé zahrady. Na západ od dnešní ulice U Prašného mostu byla založena bažantnice, vybudován rybníček pro chov ryb i vzácného vodního ptactva.
Celá zahrada byla od samotného začátku řešena jako okrasná a současně i užitková, takže v krátké době obohatily její plody královskou tabuli. Pro teplomilné rostliny jako fíkovníky, granátová jablka, pomerančovníky, o které se panovník velmi zajímal, byla pod Letohrádkem po roce 1570 vybudována speciální kamenná stavba s rozebíratelnou střechou, zvaná fíkovna. Z této stavby se zachovaly pouze obvodové zdi.

Saturday, October 28, 2006

Královská zahrada

Královská zahrada byla založena r. 1534 Ferdinandem I. Habsburským na místě několika původních vinic. V tehdejší renesanční Evropě bylo zakládání zahrad na dvorech panovníků velmi rozšířené a severní předpolí Pražského hradu plně vyhovovalo tomuto účelu. Do Prahy byli povoláni odborníci, kteří přinášeli zkušenosti ze zahrad v Itálii, Nizozemsku, Německu a dalších zemí. V Královské zahradě se tak objevovaly nejrůznější rostliny, které tehdejší Evropa dosud neznala: hyacinty, tulipány z Turecka, narcisy, řebčíky, ale i kaštany a další. Zde se aklimatizovaly a odtud byly dále šířeny po Evropě. Takový byl například právě osud tulipánů, kterými později proslulo Holandsko. Na budování zahrady se postupně podílelo několik panovníků, z nichž každý vydatně přispěl k jejímu zvelebení. Po staletí zůstávala tato zahrada uzavřena pro veřejnost a sloužila panovníkovi a jeho dvoru. V dobách socialismu bylo volně přístupné pouze malé giardinetto, přimykající ke Zpívající fontáně, které až do roku 1989 bylo od zbylé části odděleno železnou mříží.

Wednesday, October 18, 2006

Cena pro Magora

Není pochyb o tom, že Cena Jaroslava Seiferta představuje jednu z nejprestižnějších cen, které mohou čeští básníci a prozaici získat. V předvečer Seifertových narozenin 22. 9. bylo oznámeno, že laureátem ceny se letos stal Ivan Martin Jirous, jehož celoživotní básnické úsilí (s přihlédnutím k vydané korespondenci Magorovy dopisy) ocenila porota.
Následovalo výsostné laudatio Pavla Šruta, ve kterém rozvedl, proč se právě Ivan Martin Jirous stal letošním oceněným. Padla slova nejen o vůli vzdorovat komunistickému režimu, undergroundovém společenství, jehož byl Jirous stěžejní postavou, a o Jirousově literárním vlivu na mladší generace, ale především o básnické citlivosti autora, který celý život psal jednu jedinou svého druhu adresnou báseň.
Málokterého básníka doprovází tak silný životní příběh, s kterým je jeho dílo nerozlučně spjato. Ivana Martina Jirouse, řečeného Magora, veřejnost zná především jako básníka, ideologa a organizátora českého undergroundu nebo jako uměleckého vedoucího skupiny The Plastic People of the Universe.

Monday, October 16, 2006

Velká Pálffyovská zahrada

Zahrady Pražského hradu
Velká Pálffyovská zahrada
Na nejvyšší terase této zahrady je umístěna mramorová pamětní deska, připomínající den znovuotevření zahrady po ukončení rekonstrukce dne 3. 9. 1997. O něco níže, na štítu nad portálem jsou sluneční hodiny s latinským názvem, který lze volně přeložit do češtiny takto: „Jasný buď na světě den a zaplašuj šeré stíny noci!“ Schodiště s tunelovými průchody vede až na první dolní terasu, ozdobenou vodotryskem.
Kolowratská zahrada
Tato zahrada bývala vždy jen ryze užitkovou zahradou, osázenou většinou ovocnými stromy nebo vinnou révou. Její celkově strohý charakter byl zachován i při nedávných úpravách všech terasovitých ploch, které byly nyní plošně zatravněny. Větší pozornost návštěvníků však přitahuje především dolní vstupní prostor z Valdštejnské ulice, zdobený uměleckou litinovou mříží, zrekonstruovanou podle dochovaných podkladů. Nádvoří zde doplňují repliky starých pražských luceren, lavičky a malá kavárnička v původním zahradním domku. Odsud se otevírá impozantní pohled na celý jižní svah zahrady přímo pod Pražským hradem.
Malá Fürstenberská zahrada
Původně byla tato zahrada rovněž využívána jako vinice, později jako renesanční užitková zahrada a teprve v polovině 18. století zde vznikla pozdně rokoková zahrada italského typu, jejímž autorem je Ignác Palliardi. Po centrálním schodišti lze vystoupit až k horní vyhlídkové terase a altánku s nádhernou vyhlídkou na Prahu. Nad schodištěm se klene dřevěné loubí s popínavými rostlinami. Malá Fürstenberská zahrada je architektonicky velmi zdobná a nabízí plno zajímavých zákoutí na bočních terasách. Přes horní věžici je možno projít do areálu Pražského hradu.

Sunday, October 15, 2006

ZAhrady pod pražským hradem

Zahrady pod Pražským hradem získaly svá jména podle posledních šlechtických majitelů přilehlých malostranských paláců, nicméně jejich historie je daleko starší. Některé z nich byly založeny už v 16. století, poté co městská správa začala tyto pozemky prodávat tehdejším obyvatelům Malé Strany. Původně střídmé renesanční zahrady byly zvláště v 17. století upravovány v barokním slohu. Byly bohatě osazovány barokními plastikami, objevily se v nich kašny, vodotrysky, saly terreny a malé pavilony. Strmé terasy byly umně propojovány schodišti a průchody s loubím. Dnes se z jejich vyhlídkových teras otevírá nádherný pohled na pražské panorama, přičemž každá z téměř třiceti zahradních teras má jiný půdorys a jiný vzhled.

I. Ledeburská zahrada
Zahrada má dvě části. První z nich tvoří parter s dekorativní salou terrenou, jejímž autorem byl pravděpodobně František Maxmilián Kaňka v 18. století. Interiér saly terreny je vyzdoben nástěnnými malbami z antické mytologie a výjevy z vykopávek v Pompejích od V. V. Reinera. Celý prostor je nádhernou kulisou pro koncerty a jiné společenské akce.
Po členitém schodišti se vystupuje do druhé, terasovité části zahrady. Na horní terase je umístěn patrový otevřený pětiboký pavilon, který nabízí jedinečný pohled na Malou Stranu. Z této terasy je volný průchod do sousední Malé Pálffyovské zahrady.

II. Malá Pálffyovská zahrada
Výzdoba této zahrady je skromnější. Byl zdůrazněn především původní užitkový charakter zahrady ve vazbě na hospodářské křídlo paláce. Převažují travnaté terasovitě rozložené plochy s ovocnými stromy. Základem pro vytvoření této zahrady bývala starší vinice. Také zde je na horní terase volný průchod do vedlejší Velké Pálffyovské zahrady.

Tuesday, October 10, 2006

Muzikál PRODUCENTI

Muzikál PRODUCENTI
Aktuální americký megahit Producenti vypráví absurdní příběh jednoho zkrachovalého producenta a jeho účetního. Ústřední dvojici (Martin Sobotka nebo Petr Štepánek s Alešem Hámou nebo Romanem Vojtkem) napadne, že více peněz vydělají za předpokladu, že uvedou naprostý propadák. Vtip spočívá v tom, že od sponzorů vyberou víc peněz než budou skutečně potřebovat. Je však nutné najít nejhoršího režiséra, nejhorší hru a vytvořit nejhorší představení. Připravovaný propadák musí být brzy zapomenut, aby nevyužitý finanční nadbytek zůstal mazaným producentům bez většího povyku. Jenže dvojice se přepočítala. Nevkusný muzikál o Adolfovi Hitlerovi u publika i kritiků zaboduje…
Získat práva na bláznivý americký muzikál Producenti, který v roce 2002 získal 12 nejprestižnějších divadelních cen Tony awards, a na který se stojí v Americe několikahodinové fronty, nebylo vůbec jednoduché. Nejen, že se to českým producentům povedlo, ale dokonce, na vzdor všem očekáváním, získali neuvěřitelné privilegium – výprava české inscenace není povinna kopírovat americkou verzi. A tak hudební komedie, která vznikla na základě oscarového filmu Mela Brookse z roku 1968 zažije svou velkou premiéru na evropské pevnině ve svobodné režii zavedeného muzikálového režiséra Antonína Procházky.

Wednesday, October 04, 2006

Hudební divadlo Karlín

Hudební divadlo Karlín je jedním z nejstarších a zároveň největších divadel u nás. Jako varieté začalo sloužit už roku 1881, tedy v době, kdy po svém dokončení shořelo Národní divadlo. Během bohaté existence tohoto fenoménu českého hudebního divadla prošlo zdmi novobarokní budovy mnoho významných umělců – od Karla Hašlera, Jana Wericha, Oldřicha Nového přes Laďku Kozderkovou až k současným osobnostem jako je například Jitka Molavcová či Tereza Duchová. Avšak scénu, která se nesmazatelně zapsala do českých divadelních dějin, zničila povodeň v roce 2002. Historická budova byla poznamenána velkou vodou do takové míry, že ji bylo třeba zcela uzavřít a opravit. Rekonstrukce zahrnula veřejnou část divadla, všechny památkové prvky, jeviště a hlediště. Divadlo zároveň zmodernizovalo svá technologická zařízení (včetně zavedení klimatizace). Změna týkající se fasády, jejíž barva se vrátí k původní zelené, bude jen kosmetickou úpravou na po všech stránkách vylepšené budově.
Hudební divadlo Karlín tak v roce, kdy slaví své 125. výročí konečně opustí přechodný prostor v Kongresovém centru a v říjnu se vrátí na svou domovskou půdu.

Monday, October 02, 2006

Martin Beck

Martin Beck se zabývá ve své umělecké tvorbě převážně aranžovanou portrétní fotografií. Hluboký zájem o hudbu ho přivedl na Státní konzervatoř v Praze, kde vystudoval obor operní zpěv. Jako člen ansámblu Národního divadla důvěrně poznal prostředí divadelní scény. Nyní se rozhodl výstavou vzdát hold herci Borisi Rösnerovi, kterého velmi obdivoval a systematicky portrétoval během posledních dvou let jeho divadelní kariéry.
Beckův záměr zachytit a zaznamenat tvář celé dnešní herecké generace nikoliv jen ve statických, konvenčních, líbivých podobenkách, ale v dramatickém tvůrčím stavu, zaznamenat - jak sám vyznává - jedněma očima nejrůznější účinky hlubokých prožitků a jedinečný stav té které mysli, je jistě zcela ojedinělý a pozoru hodný. Ovšem ještě většího ocenění hodný je hned potom fakt, že nejde jen o pomyslnou vizi, ale že Beck svůj projekt skutečně realizuje, a to s plným, bytostným zapojením rozumu i citu, takže situaci herců spoluprožívá svou myslí i srdcem, což herce a jejich výkon jen posiluje.